Jiří Franěk si libuje (Právo 12.1.), že ví, na kom žádat odškodné, až si příště zlomí nohu, rozuměj, na zasněženém a neuklizeném chodníku.
Ovšem ten, kdo je za stav komunikace odpovědný, je z obliga. Přece posolil, ne?
Já tak jasno nemám. Není totiž vyřešeno, jak to bude, když si tu nohu zlomím na chodníku posoleném. Ona si totiž řada úklidových firem nedělá žádnou hlavu s vyhláškou MDS 104/1997 (příloha 7), která výslovně říká, že „odklízení sněhu se provádí především mechanicky. Provádět posyp či postřik chemickými rozmrazovacími materiály do vrstvy čerstvě napadaného sněhu vyšší než 3 cm bez předchozího pluhování je neúčinné, a proto nepřípustné .“
Přesně to se však na mnoha místech v celé zemi děje. Vyhláška se obchází tak, že úklidový vůz má vepředu radlici a vzadu posypové zařízení. Něco málo sněhu shrne a solí zase pěkně načechrá. Formálně je předpisům učiněno zadost, ale zkuste si chůzi nebo jízdu na takto „ošetřené“ komunikaci vyzkoušet! Prosolená vrstva sněhu, kterou už nelze ušlapat, klouže, ujíždí pod nohama, pod koly kočárku, i pod koly aut, kterým chybí pevná půda, o níž by se mohly opřít. Natáhnout se či si dokonce něco zlomit není za této situace žádné umění.
A proč se v souladu se zdravým rozumem, v zájmu bezpečnější a pohodlnější chůze sníh jen neprohrne, případně neposype jemnou drtí? Protože úklidová firma by s jeho následným odstraňováním měla víc práce! A navíc by tu práci objednateli a plátci služby vykazovala daleko obtížněji než počty najetých kilometrů a množství tun poházeného utrejchu.